Dingo🇨🇿🇺🇦 𐌀𐌍𐌍𐌄𐌔𐌀𐌓

4. listopadu 1956, přesně před 70 lety, vjely do Maďarska sovětské tanky. Už podruhé během dvou týdnů. Ten první vpád Budapešť odrazila. Sověti se stáhli, Moskva slibovala jednání a odchod vojsk a Maďaři uvěřili, že vyhráli. Mezitím ale přes hranici proudily nové divize. Druhá invaze dostala krycí název „Vichr“. Velel jí maršál Ivan Koněv, vrchní velitel vojsk Varšavské smlouvy. Podle maďarských historiků šlo o 17 divizí, 108 925 vojáků a 3 782 tanků a samohybných děl. Na jednoho maďarského vojáka připadlo sedmnáct sovětských. Šly v tom tankové a mechanizované divize, výsadkáři, dělostřelectvo i letectvo. Úder začal za úsvitu na signál „Grom-444“, tedy Hrom 444. Den předtím Sověti pozvali maďarskou delegaci do Tökölu u Budapešti, aby „doladili technické detaily odchodu vojsk“. Uspořádali pro ni hostinu. Kolem půlnoci vešel do sálu šéf sovětské tajné policie Ivan Serov a ministra obrany Pála Malétera zatkli i s ostatními. Řada sovětských vojáků prý ani nevěděla, kde je. Mysleli si, že jedou do Berlína bojovat s fašisty. Budapešť se bránila týden. Zemřelo kolem 2 500 Maďarů, polovina z nich byla mladší třiceti let. Maďaři vysílali do světa zoufalé výzvy o pomoc. Svět se díval. Odsoudil to. A nechal to být. A Československo? To se nedívalo. To fandilo. Šéf komunistů Antonín Novotný jel do Moskvy s nabídkou, že pošle československý dobrovolnický sbor, který potáhne na Budapešť po boku sovětské armády. Chruščov ho odmítl. Chtěl jen, abychom zavřeli hranici. Zavřeli jsme ji tedy pořádně: 26 658 vojáků a 358 tanků. Doma se mezitím sepisovala trestní oznámení na lidi, kteří s Maďary sympatizovali. Jen do 5. listopadu jich bylo 655. Propouštění politických vězňů režim zastavil. Po Budapešti pak Čechoslováci raději jezdili pod vlajkou Červeného kříže než pod svou vlastní. Maďaři je totiž brali jako jediné ve střední Evropě, kdo Sověty při tom masakru výrazně podpořil. Ve Varšavě se tehdy na ulici vyprávěl vtip: „Poláci se chovali jako Maďaři, Maďaři jako Poláci a Češi jako prasata.“ O dvanáct let později, v srpnu 1968, přijely tanky k nám. Stejná armáda a nová operace „Dunaj“. Výmluva zůstala stejná: „bratrská pomoc“ proti „kontrarevoluci“. A mezi okupanty byli tentokrát i maďarští vojáci. V roce 1956 jsme na straně okupanta stáli my, v roce 1968 oni. Tak dobře to ten systém uměl. A svět se zase díval. Dnes ty tanky z Moskvy jedou po Ukrajině. Výmluva je jen modernější: „speciální operace“, „denacifikace“, „ochrana ruskojazyčných“. A stejně jako v Budapešti se mezi tím mluví o jednání a míru. A my? Poprvé jsme na druhé straně obrazovky. My jsme ti, co se dívají. A naše vláda se nedívá jen tak. Pomoc Ukrajině brzdí a osekává a lidem, kteří před válkou utekli k nám, bere jistotu, kterou jsme jim slíbili. V roce 1968 jsme taky potřebovali, aby se za nás někdo postavil. Nepostavil se nikdo. Ukrajina dnes dělá to, co jsme my v roce 1968 udělat nemohli: brání se. A po nás nechce, abychom bojovali. Chce jen, abychom se nedívali z gauče. Komunisti tehdy v rozhodující chvíli stáli na straně Moskvy a obětem zavřeli dveře. A naše vláda se chová zase jako oni. Tak schválně: kdyby se v srpnu 1968 celý svět postavil za nás, přáli bychom si, aby se raději jen díval? A chceme, aby se o nás po sedmdesáti letech zase vyprávěl ten varšavský vtip? 👇