Borowitz - I stand with Ukraine and Israel

Voníš mi: Tvé kroky jak ozvěna, Hříšná jsi, nádherná. Tvé křivky jak tóny laskavé, hudba vzdálená. Hladím Tě, šíji nádhernou, boky Tvé rozezním, polibek mou odměnou. Oblékám Tě v dotyky, Choulíš se tóninou durovou, Purpurová jak Amaranth Vzácný diamant. Voníš mi. #twipoezie

Amen

Polscy przyjaciele, Czesi stoją z wami. 🕯️🙏🇨🇿♥️🇵🇱 Składamy najszczersze kondolencje rodzinom ofiar i życzymy szybkiego powrotu do zdrowia rannym. @PLinCzechia @donaldtusk

3, 2, 1 teď a dezoláti se začnou navzájem přesvědčovat, že místo ruSSáka to byl banderovský ukrajinec. První hoax …. 3,2,1 teď.

Pro vás: Úryvek z mojí nové sbírky básní “Sagana” Sagana zní, zvoní jak bronz v mlze, tichý a neúprosný, jak čas, co se vkrádá do duše. Jak snová melancholie co promění se v prach. Čas není zlato, ni koruna, jen ticho mezi údery hodin, jen váha pohledů, co neřeknou pravdu, jen smyčka z hedvábí na krku, kterou si člověk navlékne sám, a usměje se do kamer. Sagana zní, když tíhu lásky znáš, když životu dveře zavíráš, když tančíš sám v prázdném sále, když čekáš na déšť, co nikdy nepřijde, když síla uvadá. Ta hudba osudu, který se neptá, láskou neplýtvá. Jen přichází v tmavomodrém kabátě a položí ti na ramena plášť, těžší než olovo, těžší než odpuštění, než vlastní jméno. A přece v té melancholii je podivná něha co říkala: „Vydrž. Osudy jsou jen židle na kterých sedí lidé co strachem zmírají, tak jako ty.“ Sagana doznívá. Osud jen zůstává. A člověk pod ním se pořád ještě snaží, dýchat, přežít, Milovat. A v prázdnotě modrého sálu, ozvěna kroků, jež už dávno umlkla. Na trůnu zapomnění, s opěradlem vysokým jako obvinění, sedí Sagana - postava, ne zcela dítě, ne zcela stín. Ve tváři smutek, měkký jak vosk, který se ještě neroztavil, oči otevřené dokořán, co dívají se dovnitř, do míst, kam déšť nikdy nedosáh. V kabátu z půlnočního nebe, ne látka, jen tekutá tíha, co se pomalu v moři rozpouští, aby se zároveň z moře zrodila. Jak Osud co nemůže se rozhodnout, jestli chce obejmout, nebo zabít. Modrá stuha kolem krku, šátek elegance - ta oprátka, co se sama utahuje, a líný dým zvedá se k neviditelnému stropu, jako by chtěl utéct dřív než ona. A přesto – v tom olověném modru, v tom pomalém rozpouštění těla do mlhy, je něco křehce živého: ten pohled, který ještě nezemřel, který ještě hledá kousek světla, mezi cáry vlastního kabátu. Sagana už nezní, jen dech těžký, který je pořád ještě: trochu něžný, trochu smutný, trochu milostný, trochu … #twipoezie by Borowitz9

Rohatej už roztápí pod kotlem pro Babiše

🔊🔊🔊 Dobré ráno a krásno všichni. 🤗 Přeji vám krásnou sobotu. No a abyste mi tu nerostli jako dříví v lese, tak tady máte trochu krásna na dnešní den od mistra G. F. Händela - “ Eternal Source of Light Divine“ (Věčný zdroji božského světla), což je úvodní árie z jeho Ody k narozeninám královny Anny (HWV 74) z roku 1713. Užijte si to 🤗 #jakodrivivlese

God, protect Your servant - Pope Leo XIV. Oh, I am so happy to see him. 🙏🇻🇦

Pulchritudo divina 😍

Tak zní v tom světě krás, Vergilius - ta slova jeho “Et in Arcadia ego” otisk v duši nechaly zas. Ty verše bez příkras, strofy jež rýmuji, jsou obrazy v ozvěnách, v tónech zní v každém z nás. Et in Arcadia ego, zní v tom ráji lahodném, tak neber s sebou nic, jen lásky si vezmi víc. V ty otisky šlépějí, jež dnes v Arkádii zanecháš, vlož slova lásky jak den tvůj, by to byl poslední. #twipoezie

🔊🔊🔊 Podzimní láska barvami pokrytá ve vůni léta ztracená Podzimní láska ve vráskách ukrytá a vlasy havraní Podzimní láska v touze hledaná však v slze zakletá Podzimní láska v naději živoucí jak první sněženky Podzimní láska ve Slunci schovaná Láska, ty a já #twipoezie

Sedím u okna, a déšť šeptá do skla. Šálek skleněný v dlaních, jako hrnek na smích. Jen jedna káva ve skle, co mizí stejně rychle jak myšlenka s myšlenkou, co spolu tančí a nechtějí zůstat. A pak nic - jen ticho, které se usadilo na židli naproti a vůně, co se už nerozhoduje, jestli odejde. Jen světlo, které se neptá, kam dál. Světlo, co má splín a čas se odvázal od hodin. Jen jedna káva a pak nic a to nic je najednou dost. Dost na to, abych zůstal. Dost na to, abych odešel. Dost na to, abych jen byl… #twipoezie

Začala mě sledovat Malá čarodějnice 🪄@GabrielaSalato1 . Mám se začít nějak obávat či jinak znepokojovat?😨😨😨 Víte co, všichni jí zasleďte, když nás bude hodně, tak se už nebudu muset ničeho bát.🤗🤗🤗

Adagio Fis-moll a zastavil se čas, klavíru vydechne hlas, jak by řekl: „Neplačte, jen poslouchejte” a smutek se usadil do prachu na starém křídle. Smyčce se dotýkají strun, tak jemně, že to skoro nebolí, jen trochu, přesně tolik, kolik unese lidské srdce před spaním. Tóny - dopis co nikdy nepošleš. Bílé klávesy jak papír, kde černé píší inkoustem slz, a melodie tenká jako pavučina pevná jako osud. Až orchestr oněmí, a klavír, sirotek s prázdnou náručí, to ticho v posledním tónu je největší zpovědí: „Miloval jsem tě”. A pak, skoro neslyšně, Zazní A dur, mé slunce, v tercii, ne už není stejné, protkané tou bolestí, jak sklo, co prasklo a přece ještě drží pohromadě. Poslouchej Adagio, až všechno pomine, tak zůstane v tobě navěky jako jizva, která už nebolí, jen připomíná, že byls živý.

Varhany klenbu zvedají, v dórském d-moll toccata hřmí. První tón padá jak černá bouře, jak had se svíjí, fugato se vine, a dvouhlas zní, až se srdce chvěje. Boureé tóny zazněly, jak hromu údery, a dvojhlasy v kontrapunkt, v tu harmonii bezbřehou, jak meče se pozvednou. Tak toccata krás, co bez dechu, bez klidu, jak oheň v kamenném chrámu, stoupá a víří, jak arpeggia v katedrálu, jenž nikdy neutichá. Barokní bouře, co srdce přemáhá a když se v tichu rozezní poslední zvon, jen ozvěna a prach na notách, zůstává v tom dórském stínu a já stále slyším té fugy tón.​​​​​​​​​​​​​​​​​​​​​​​​​​​​​​​​​​​​​​​​​​​​​​​​​​ #twipoezie