“Koho chleba jíš, toho píseň zpíváš,” vysvětluje Michael Žantovský kritickou situaci veřejnoprávních médií. Velmi trefně. Já poprvé v životě v jednom z nich pracuju. A za třicet let v soukromých médiích tak poprvé zblízka vidím ten rozdíl. Možná to není na první pohled jasné, ale za informace i způsob podání si vždycky platíte. Buď si ten produkt kupujete vy: předplatným nebo koncesionářskými poplatky. Anebo jste vy tím produktem: majitel na vás prodává reklamu nebo nabytý politicky a ekonomický vliv, nejčastěji oboje. U soukromých médií vždycky rozhoduje zájem majitele. Jsou osvícenější majitelé, kteří dají ruce pryč od obsahu médií, která vlastní. Ale jsou to jen výjimky, jak u nás, tak v těch nejlepších světových, a může se to navíc vždycky ze dne na den prodejem změnit. Na obsah médií jsou zásadně vyvíjeny dva druhy tlaků: politický a ekonomický. U těch soukromých převažuje ten ekonomický tlak a je to logické: každé soukromé médium si na sebe musí nějak vydělat. Opět - buď prodávají vás, nebo si je vy kupujete. Obsah se tím řídí. Na každého majitele se nakonec dá nějak zakleknout, vyměnit si s nim službu za službu. I slavnou CNN teď koupil Trumpův kamarád, what could go wrong. Veřejnoprávní média mají tu výhodu, že ekonomickým tlakům čelit nemusí. Mají rozpočet jasný dopředu, a i když si rozhodně nemůžou nijak vyskakovat, mají prostor i na obsah, který není mainstreamový a který by jinde ta předplatná, reklamu či vliv neprodal. Ta škála je opravdu široká - podívejte se, co všechno dostanete za 55 korun měsíčně v Českém rozhlase: kolik stanic, pořadů, témat, podcastů i internetového zpravodajství, ale taky symfonický orchestr, pohádky a rozhlasové hry, pohotovost koordinovanou se záchranáři, you name it. Spočítejte si, kolik platíte za podcasty několika soukromých osobností, a porovnejte to se sítí reportérů ve světě, jakou dostanete za 200 korun v České televizi. Slabým místem veřejnoprávních médií je ten politický tlak. Politici na ně z logiky nastavení dosáhnou - u nás například přes složení rad, které schvaluje Sněmovna. Chytré země se silnou demokracií a občanskou společností to vědí a vzdálily veřejnoprávní média politikům, co jen to jde. Švédsko i Finsko drží peníze mimo běžný rozpočet. Norsko je dalo do rozpočtu, ale na 4 roky a pravidelnou valorizaci. Aby se nemusela politiků prosit, rozuměj - zalíbit. Skandinávské společnosti, tak často zmiňované jako model, jsou totiž pořád hodně jiné než jsme my, jejich občanské sebevědomí nebylo čtyřicet let devastováno komunismem, a tak sebevědoměji odolávají vůči dezinformačním manipulacím z Kremlu. My se k nim blížíme, a to i díky silným veřejnoprávním médiím, která jako jediná země ze zemí Varšavské smlouvy pořád ještě máme. Česká vláda teď vykročila přesně opačným směrem: stáhnout si pod sebe rozpočet rozhlasu a televize a tím o nich začít rozhodovat. Je to přesně cesta, kterou zvolili na Slovensku, na konci které byl stejný výsledek jako v Polsku a Maďarsku. Mimochodem, tam se teď obě země snaží zase trend zvrátit. Toto zpětně hodnotí jako moment, kdy se z veřejnoprávních se stala státní média. Jasně, nikdo Český rozhlas a Českou televizi na ta státní média nepřejmenuje, určitě ne hned. Stačí, když o jejich rozpočtu bude každý podzim rozhodovat vláda. Teď tahle, příště jiná, pak zase jiná, what could go wrong. Rozdíl oproti severu totiž není až tak v tom, odkud peníze jdou. Rozdíl je v tom, jestli politici respektují nepsanou dohodu, že se média nepřestavují podle výsledků voleb. Kdo vám říká, že to není zestátnění, je buď naivní, nebo doufá, že jste naivní vy. Kdo vám říká, že jde o efektivitu financování, zatajuje vám, že ta by vypadala úplně jinak - s jinými lidmi, na jiných místech, v jiném čase. Poslechněte si ty, kdo to už to v tom Polsku, Maďarsku nebo na Slovensku zažili: z respektovaných stanic se staly oslabené hlásné trouby vlády, která je zrovna u moci. Zejména v rukou politiků, kterým demokracie v jejich představě o vládnutí spíš překáží. V českém vládním návrhu, který teď prošel do prvního čtení, není jediná relevantní pojistka, kterou by nebylo možné za rok prostou většinou zvrátit. Pojistka, že se ti samí nebo třeba jiní politici po roce nerozhodnou rozpočet omezit nebo nařídit obsah. Třeba ve 4.36 v sobotu ráno. Proč by si jinak vláda přidávala další miliardy do díry v rozpočtu, který má druhý nejvyšší deficit v historii země? To přece nedává ani ekonomicky smysl. Navíc bude pod tlakem a médiím závislým na rozpočtu se škrtá nejsnáz. Chápu, že je pro někoho 205 korun měsíčně příliš, nebo že v očích některých není fér, když platí všichni stejně. Tak se inspirujme tím slavným Švédskem i tady a stanovme poplatek podle příjmu. Řešením ale není rozpočet, o kterém každý podzim rozhodují politici. Řeknu vám, co bude následovat: z vedení i z redakcí začnou odcházet lidé, kteří byli doteď zárukou důsledného editorského systému a přísného dodržování žurnalistických zásad. Takoví, co to částečně berou jako poslání, protože, mezi námi, kvůli penězům do veřejnoprávních médií pracovat nechodíte. Napoprvé to nebude řvát, změny budou jen takové, aby ty zásahy z toho nečišely na první dobrou, tedy tak, aby lidi nepřišli do ulic. Já třeba už teď v rozhlase vím o člověku, který pro mě bude ukazatelem, jak jsme doopravdy na tom. Renomovaná novinářská osobnost, která zatím pevně drží, ale ohýbat záda nebude mít zapotřebí. Takový Tomáš Němeček Mafry a můj soukromý kanárek. Tohle je přesný obsah toho hesla Pro vás, ne pro politiky. Protože doteď o obsahu toho, o čem přinášíme informace, rozhoduje veřejný zájem. Tím já poměřuju zprávy, které nabízím, a tím editoři rozhodují o tom, o čem a jak vysíláme. Je tahle informace důležitá pro českou veřejnost, nebo zajímá jenom mě a pár amerických fandů? Jakmile rozpočet ovládnou politici, dostanou možnost z veřejného zájmu udělat svůj zájem. Potrestat či odstranit ty, kdo o nich nebo jejich perspektivě nereferují podle jejich představ. A teď schválně: za koho z nich dáte ruku do ohně, že by si tuhle možnost nechal ujít?

K rušeniu koncesionárskych poplatkov v Česku: niekoľko poučení zo Slovenska a zo štúdia nedemokratických režimov. Budú vám hovoriť, že však len plnia svoj volebný sľub. Nie je to tak. Plnia svoj cieľ: krok po kroku demontovať nezávislé inštitúcie. A trochu sa aj pomstiť. Pridajú sa tí, ktorí budú hovoriť, že ide len o iný spôsob financovania. Pýtajte sa, kto bude o peniazoch rozhodovať a čo mu zabráni priškrtiť ich, keď sa mu vysielanie prestane páčiť. (Slovenskú postupnosť máme doloženú: zrušenie poplatkov v roku 2023, zníženie príspevku z 0,17 na 0,12 % HDP a potom výmena inštitúcie aj vedenia.) Budú vám hovoriť, že televíziu aj tak nikto nesleduje. Na to, že údajne nikoho nezaujíma, jej venujú celkom veľa energie, nie? Budú vám hovoriť, že spravodajstvo nie je nezávislé. Konkrétne chyby treba kritizovať a opravovať, ale verejnoprávna televízia a rozhlas sú viac než spravodajstvo. Sú to aj rozprávky, dokumenty, kultúra, vzdelávanie a regióny. Aj šport. A čo s tým? Zo Slovenska by som najmä jedno: nečakajte, kým budú mať všetci istotu, čo sa deje. Vtedy už zvyčajne sedí v budove nové vedenie.