Jiří Svoboda Randula

Veřejnoprávní plochozemci Veřejnoprávní média už dnes nejsou zárukou svobodné společnosti ale naopak svobodu likvidují, protože brání konkurenceschopnosti tam, kde by soukromý provozovatel dokázal tuto poptávku naplnit. Stát má fungovat tam, kde soukromý sektor selhává a nikoliv z veřejných peněz dublovat soukromé podnikání a tím ho ničit. Dokud neexistovala záruka konkurence na poli vysílání a soukromníci nebyli schopni naplnit tuto poptávku a potřebu, pak dávala VP média smysl. Ale ted už ne. Zaměstnanci veřejnoprávních médií rádi označují slovem „plochozemec“ každého, s kým se nesejdou v pohledech na stav tohoto světa. Zvláštní je, že nejplošší svět vidí právě oni: jeden střed, jedna pravda a kdo dojde k okraji, spadne do dezinformací. Že kolem existují stovky dalších zdrojů, které si lidé umějí vybrat sami, do jejich mapy prostě nepatří. Kdo ještě dnes věří, že informační svět se točí kolem jednoho státem financovaného vysílače, nemá co vyčítat těm, kteří tvrdí, že země je placatá. Tihle veřejnoprávní "plochozemeci" věří, že vysílání končí na hraně České televize a dál už jsou jen lvi. Milí revolucionáři z Kavek, milý Dane Stachu - svět je kulatý a informace tečou všemi směry, ten váš geocentrismus už je překonaný.

Konec veřejnoprávních médií? Česká televize už je prakticky mrtvá instituce. Možná to bude ještě chvíli trvat, ale její konec je neodvratný. Už se nachází v terminálním stádiu. V současné podobě už nemůže dál existovat. Důvodů je víc, ale jedno je jisté. Současní demonstranti na českých a moravských náměstích celý proces jenom urychlují. Televize, kterou si přivlastnila pouze část společnosti, zatímco ostatní ji doslova nenávidí, prostě nemůže dlouhodobě přežít. Důvody, proč se Česká televize nachází v terminálním stádiu, jsou dvojího druhu. Mezi ty objektivní patří především čas. Čas totiž nejde zastavit, stejně jako technologický rozvoj. Zatímco v devadesátých letech, kdy se rodil tzv. duální systém, ve kterém vedle sebe existují veřejnoprávní a privátní média, jsme měli čtyři celoplošné programy (ČT1, ČT2, Novu a Primu), v současnosti mají diváci k dispozice bezpočet kanálů, stanic, programů, vysílacích platforem, nemluvě o internetu. Existují desítky sportovních, dokumentárních, filmových, dětských, hudebních i jiných stanic včetně zpravodajských. Nebo jinak: Potřebujeme veřejnoprávní noviny či časopisy? Nikoli. Proč by tomu mělo být jinak v případě médií elektronických, když technické důvody, totiž omezený počet kmitočtů, pominuly? A pak jsou tu důvody subjektivní, důvody, za které si Česká televize může sama. Namísto, aby veřejnoprávní zpravodajství a publicistika byly etalonem poctivé novinařiny, Česká televize se v toku času přeměnila na největší dezinformační médium v zemi. Není v tom sama. Žijeme v čase naprostého selhání médií hlavního proudu. To už není dvojí metr, který novináři, především ti, kteří referují o politice, používají, to je dvojí kilometr. A nejenom novináři. Zatímco režisér Jan Hřebejk, etalon sprostoty a neurvalosti, dostává na Hradě státní vyznamenání, lidé z opačného názorového břehu jsou za svoji prostořekost vláčeni, nahlašováni, blokováni a někdy i kriminalizováni. Česká televize je vlajkovou lidí tohoto trendu. Opakuji snad už posté. Veřejnoprávní média, která patří pouze někomu a jejich provoz podle toho vypadá, nejsou oporou demokracie, nýbrž jejím destruktorem. Problém České televize není v tom, co vysílá, nýbrž v tom, co všechno nevysílá, co všechno selektuje, co všechno překrucuje. Za peníze všech obsluhuje pouze část české veřejnosti. A tím pádem také nese velkou spoluodpovědnost za stav naší společnosti. Namísto, aby byla místem střetávání všech názorových proudů, slouží jako hlásná trouba pouze jednomu. Vše výše uvedené platí obdobně pro Český rozhlas. Přehlídka demagogie Demonstranti z náměstí evidentně žijí v iluzi, že právě oni jsou ti chytřejší, pročež mají pravdu a mělo by být po jejich. Ostatně dávají to najevo často a už jen to, že lidi s jiným názorem nazývají kupříkladu dezoláty, hovoří samo za sebe. Jenže realita i praxe dokládají, že lidé s obyčejným selským rozumem často dohlédnou dál než namistrovaní „intošové“ či zpovykaní rektorové, biskupové, studenti a umělci. Ostatně on už A. C. Clarke, jeden z největších myslitelů 20. století, intelektuála definoval jako „člověka, kterému se dostalo vzdělání nad jeho duševní poměry“. A k obdobnému závěru dospěl také George Orwell: „Byla to taková pitomost, že tomu mohl uvěřit jen intelektuál.“ Jedna z takových pitomostí se aktuálně odehrává na českých a moravských náměstích. Ten gejzír lidské hlouposti, ona oslava pokrytectví, manipulace a dezinformací, ponejvíce připomíná klasickou pohádku O císařových nových šatech. Opoziční politici, kteří se na vlně protestů vezou, ale poskytují České televizi a Českému rozhlasu medvědí službu, protože prakticky jeden každý jejich projev je hřebíčkem do rakve veřejnoprávních médií. Lidé ve své většině nejsou hloupí a tahle nekonečná demagogie nemůže zůstat bez odezvy i následků. Terminálních následků! 1989, nebo 1948? Když Fialova vláda v minulém volebním období dosti potměšilým způsobem navýšila televizní a rozhlasové poplatky, a navíc ještě naprosto zločinně rozšířila okruh jejich plátců, udělala to znenadání, bez jakékoli předchozí širší společenské diskuse a v rozporu se svými předvolebními i povolebním sliby. Babišova vláda, respektive strany, které ji tvoří, naopak měly zrušení poplatků ve svém volebním programu, s tímto programem volby vyhrály, logicky pak tuto legislativní změnu zařadily do svého vládního prohlášení a nyní ji realizují. Přesně takhle funguje demokracie. Jedním z hlavních hesel a požadavků „ulice“ během listopadového převratu v roce 1989 byly svobodné demokratické volby. Pokud dnes demonstranti chtějí „na ulici“ odstranit Babišovu vládu (a ono ve skutečnosti o nic jiného nejde, protože poplatky jsou pouze zástupný problém), a navíc kvůli tomu, že realizuje své předvolební sliby, demonstrují proti samotné podstatě demokracie. Blíží se 17. listopad a opozice a její příznivci evidentně hodlají státní svátek využít k dalším protestům. Možná žijí v představě, že tím navazují na rok 1989. Hluboce se mýlí. Ponejvíce připomínají bolševické pučisty z roku 1948. Petr Štěpánek, bývalý místopředseda Rady pro rozhlasové a televizní vysílání, místopředseda Trikolory (Psáno pro MF Dnes, 7. 11. 2026)

Je to strašně divný. Ještě před pár lety by tohle nikoho ani nenapadlo. Všichni jsme nějak byli zajedno v tom, že děcka se do propagandy netahá, všichni jsme si pamatovali, jaké to bylo, když to dělali komunisti, víme, přece, že tohle je jeden z typických příznaků totalitních režimů, když se k propagandě zneužívají děcka deklamující pokrokové básničky. Ještě před pár lety by tohle vzbudilo pobouření. Jedni by se smáli, že někomu jeblo, druzí by o okamžitě odsoudili, bylo by to asi v hlavních zpávách jako ukázka naprosté debility a zvrácenosti. Nechce se mi ani věřit, že je tohle možné. Fakt nemůžu uvěřit, nemůžu uvěřit. V komunismu jsem se narodila, v komunismu umřu. Nemůžu uvěřit.

Víš co je nejhorší? Roky pracuju v podstatě jen na záchraně ODS. Nejsem ani ve straně. Nikdy jsem od nich nevzal (ani nechtěl, ani nenabízeli for the record) ani korunu. Ještě v květnu 2023 jsem lidem prodával konsolidační balíček Stanjury. Hádal se s akcionáři ČEZ, že prostě ten windfall musej kousnout. Zahodil jsem v podstatě úplně svůj přesah do non-ODS bublin. Pak jsem se nechal veřejně pochcat Baxou na poplatcích. Už jsem se nemohl ani podívat do zrcadla. Prokřičel jsem se k němu na ministerstvo, kde mi konečně došlo, že byl prolobovanej lidma co volej PirStan a v podstatě vůbec nemluvím s ODSákem. A stejně jsme kvůli Ukrajině tu bandu liberálních subinek šel promovat 2025. Členové i voliči ODS by prostě měli vědět, že tam nahoře nemají vůbec žádnou moc. Stanaři a jejich spojenci v garnituře kompletně dominují subinkám z ODS. Voděj si je. Používaj je. Představa, že se na ně zamračí Vítek a natře je na netu je dostatečná. Potupně přijímají, že kdo nedrží společnou basu proti Babišovi, je vlastně prorusák. Když tu tlačím něco pravicového do Kupky, kdo se proti mě ozývá? Voliči STAN a Pirátů, případně voliči úplně mešuge stran jako Zelení nebo levice. ODSáci to lajkují, sdílejí, doufájí, volají. Nic. Tlačím čistě linii Topolánek-Kalousek bez sladkých korektních řečiček. Kapitalismus, privatizace, malý stát, svoboda slova, západ, NATO, důchody, demografie, migrace. A vedení se bojí. Vedení si nedovolí mluvit se špínou co je volí a je naprosto klíčovej self-made influencer v jejich jádru a radši si zase sednou s někym, co volí STAN a ptá se na gay svatby. Vedení ODS doslova dělá Béčko Stanu s hrdostí. Zvedaj jejich témata. Bavěj se s jejich influencerama. Chtěj pohlazení od jejich vedení. Jsou jejich vzorem. A doufaj, že na ně na Václaváku zbyde nějaká kostička. ODS pod 10% a STAN nad 17% je jedinej způsob, jak je přinutit poslouchat. Říkal jsem Baxovi, že nejdřív prohrajou volby trochu, pak pořádně. Jinak to nejde. 10% elektorátu půjde ke STAN, 10% půjde k motoristům, 10% půjde ke Kubovi a 10% k Babišovi. Zbytek jim zůstane aby vyměnil vedení a vrátil nám tu stranu zpátky. Bohouš Pečinka mi 2019 říkal, že ODS už nikdy sama nevyhraje. Viděl víc, než já. Opravdu jsem tohle zcestí neviděl. Ale já v ně nepřestanu věřit, protože ODS má nejkvalitnější členskou základnu v zemi. Je to jediná skupina lidí reálně vůbec přinést něco podobné slovu "reforma". Jediná skupina, kde věřím, že lidi nemaj aktivistickou chorobu mozku a jsou připraveni na věci jako "změna" nebo "zrušení". Ale dokud nevykopou Fialovskou antibabišovskou linii, nemají šanci ani oni, ani já. Takže stále platí, volte radši opravdovej Stan než jejich subinky.