1/ Je pátek, venku duje studený vítr, od rána jezdíme na standardní věci, které tak nějak člověk ve službě na záchrance na začátku ledna očekává – starší lidí s horečkami způsobené chřipkou, což jim způsobí srdeční oběhovou dekompenzaci, dušnost, bolesti celého těla, kolapsy atakdále. Když kolem jedné po poledni zazvoní telefon s dalším výjezdem, působí to jako další podobná rutinní záležitost v pořadí: "muž 60 let, bolesti zad, stenokardie?, naléhavost 2". Jedeme do běžného kladenského činžáku, cestou s řidičem kecáme o počasí, peskujeme kvalitu kladenských silnic a já si v duchu sumíruju, co tak nějak nejspíš budeme dělat pacientovi za vyšetření, tj. jaké vybavení si vezmeme s sebou. U vchodu do domu na nás čeká dcera pacienta, po cestě nahoru do bytu se jí začínám vyptávat, co se vlastně stalo. Tátu začalo bolet v zádech, když se šel sprchovat, motá se mu hlava. Přicházíme do domácnosti, pacient je pan Roman, 61letý štíhlý vitální muž, leží na posteli v ložnici a kromě mírné pobledlosti vypadá vlastně úplně normálně. Vypráví, že se šel sprchovat a najednou ho rozbolelo silně v zádech (úvodní intenzita dle verbální škály bolesti tak 7/10, pak zeslabila na cca 4/10), taky se mu malinko motala hlava. Dýchá se mu normálně, nezvracel, vědomí neztratil. Bere léky na tlak a cholesterol, ale v poslední době tlak zlobil a zkoušeli s praktičkou jinou medikaci. Od třiceti nekouří. Ptám se na charakter bolesti – stálá nebo přichází ve vlnách? Bodavá nebo tupá? Vyzařuje někam? Měl už podobnou bolest někdy? Co bere za léky? Mezitím točíme 12svodové EKG, měříme pulzní oxymetrii, teplotu, tlak. Všechny hodnoty jsou prakticky normální, na EKG nic zajímavého. V hlavě mi bliká někde vzadu kontrolka, že tohle nebudou jen tak obyč bolesti zad, jaké každý doktor vidí tisíckrát do roka. Prostě nějaká léty nabytá intuice, kdy kouknete na člověka a víte, že to je „divný“ – myslím, že každý zdravotník tenhle pocit moc dobře zná. Pána si pečlivě vyšetřuju, poslouchám, koukám, ťukám, prohmatávám. Celkově si všímám takové zvláštní popelavější barvy v obličeji a teď i diskrétního opocení (opocení je pro mě takový univerzální signál, že mám zpozornět); taky mám pocit, že pulsace radiální arterie je na jedné ruce o malinko slabší než na druhé (v mozku se mi rozsvěcí další kontrolka). Prosím tedy kolegyni záchranářku, aby změřila tlak i na druhé paži. Rozdíl tam je, ale jen asi 5 milimetrů rtuťového sloupce (nicméně svítí další kontrolka v mém mozku). Když si pána opatrně posadím, začne popisovat „poruchu vidění a stroboskopický efekt v očích“. To už začínám mít opravdu reálnou suspekci na diagnozu, z níž máme všichni velký respekt – aortální disekce. Neboli hlavní trubka v těle se v jednom místě natrhne a začne se odtrhávat její vnitřní vrstva a s každým úderem se krev dostává dál a dál a odtrhává další a další části vnitřní vrstvy. Obávaná, ale opravdu ne častá věc - v životě jsem řešil do té doby jen tři pacienty s touto diagnozou a z toho dva mi doslova umřeli pod rukama :/. V hlavě mi začíná běžet několi věcí: 1) jestli je to fakt disekce, musíme spěchat, protože každá minuta zvyšuje riziko úmrtí 2) s pánem musíme manipulovat s maximální opatrností, protože každý prudší pohyb zhorší stav 3) mít pod plnou kontrolou tlak a bolest – podáváme tedy intravenozní medikaci a jedeme. Pokyn našimřidičům: rychle, ale jemně, prosím. Na kladenském urgentu pacienta předáváme kolegyni Janě s tím, že mám suspekci na disekci, byla tam taková a maková anamnéza, předáno, odjíždíme na základnu, případ pouštím z hlavy. 🧵